Dějiny
Při pohledu na složitou historii jednoho z nejmladších států Evropy se vedle zodpovězených otázek vynoří stejně tolik nevyřešených hádanek. Skutečně nezávislé bylo Chorvatsko pouze třikrát: v době chorvatských králů v 10. a 11. století, za 2. světové války jako loutkový nacistický stát a od roku 1991 po odštěpení od Jugoslávie. Většina dnešních Chorvatů vždy pociťovala silnou národní identitu, i když v jejich bývalých pasech byla uváděna jen jugoslávská národnost. Snaha získat přímo v Chorvatsku objektivní informace o historii je teda pochopitelně delikátní úkol.
Prehistorické časy
Nález tzv. "krapinského člověka" a jeho neandrtálských soukmenovců v kraji Zagorje v 19. století je důkazem, že chorvatské území bylo osídleno už v době asi 30 000 let př. n. l. Místo nálezu na návrší nedaleko městečka Krapina je jednou z nejdůležitějších prehistorických archeologických lokalit v Evropě. Podél chorvatského pobřeží také existují stopy po osídlení z doby 20 000 let př. n. l.
Řekové, Římané a Byzantci
V době příchodu Řeků na ostrov Vis ve 4. století př. n l. obývaly pobřežní území a přilehlé vnitrozemské oblasti kmeny Ilyrů. Od roku 229 př. n. l. začali do této oblasti pronikat Římané, kteří si rychle podrobili velkou část země. Začali s výstavbou silnic a zakládáním měst podle římského modelu. Z této doby například pochází amfiteátr v Pule nebo Diokleciánův palác ve Splitu. S původními římskými památkami se lze dodnes setkat v řadě míst celé země.
Římané území dnešního Chorvatska ovládali až do pádu západní části říše římské v 5. století. Po nich Chorvatsko na krátkou dobu získali Ostrogóti, než moc nad Istrií a Dalmácií přešla do rukou Byzantské říše. Její vláda však z důvodu neustálých útoků od ilyrských a avarských kmenů nebyla nikdy tak pevná jako v průběhu několika prvních staletí nadvlády Římské říše.
Amfiteátr v Pule
Chorvatští králové
Slovanský kmen Chorvatů přišel na Balkán z původní slovanské pravlasti v době stěhování národů spolu s kmeny Slovinců a Srbů. S rostoucím počtem nově příchozích Chorvatů rostl i jejich vliv, který kulminoval v osobě legendárního krále Tomislava, jenž v roce 925 porazil Uhry a Benátčany a položil základy chorvatské státnosti. Po smrti Tomislava v roce 928 nastoupila na trůn postupně celá řada různých králů, ale žádný z nich se už nestal národním hrdinou.
V tomto období se začali Chorvaté obracet ke křesťanství. Uznání jejich království papežem v 9. století znamenalo jejich příklon k západnímu nikoliv k východnímu křesťanství. Slovanský biskup Grgur z Ninu se sice pokoušel o založení národní chorvatské církve se slovanskou liturgií a vlastním písmem - hlaholicí, ale jeho snahy byly z Říma potlačeny.
Ve středu zájmu Uherska a Benátek
Smlouvou Pacta Conventa z roku 1102 připadla nadvláda nad většinou Chorvatska Uhrům, i když Chorvatům byla v rámci personální unie přiznána určitá míra autonomie - měli vlastního zástupce i sněm. Tato situace trvala tři století. Po celou tuto dobu pro zemi představovala hrozbu Otomanská říše na východě. Obavy z tureckých nájezdníků vedly Uhry k vybudování série opevnění v hornatém chorvatském vnitrozemí, která měla zemi chránit před útoky muslimů. Tato opevnění nakonec náporům odolala, i když se mnohokrát zdálo, že Turci obranný val prolomí.
Uhersku tedy připadala větší část chorvatského vnitrozemí. Naopak přímořských oblastí se zmocnily Benátky, které nad nimi převzali kontrolu v roce 1420. Jedním z mála míst, které si zachovalo nezávislost, byl Dubrovník. Benátčané, podobně jako před staletími Římané, ovlivnili architekturu a urbanismus a stopy jejich vlivu jsou dodnes patrné v mnoha městech podél celého chorvatského pobřeží, kde se setkáte s benátskými opevněními, výstavnými paláci a elegantními zvonicemi. Benátská nadvláda poněkud představovala volnější svazek - Benátčané neusilovali ani tak o získání nových území a nadvládu nad nimi, jako o zajištění obchodních cest. Neustálé nebezpečí pro ně představovaly nejen turecké nájezdy, ale také nechvalně proslulí Senjští piráti.
Konec benátské republiky
Éra benátské republiky se v 18. století chýlila ke konci, a to především přičiněním Francouzů. V roce 1797 získal benátské državy na chorvatském pobřeží jako válečnou kořist Napoleon. Ze svých ilyrských provincií se však neradoval dlouho, neboť po jeho porážce Rusy v památné zimě 1812-13 připadly Rakousko-Uhersku. Tato skutečnost byla stvrzena tzv. Vídeňskou smlouvou v roce 1815.
V 1. polovině 19. století se začalo projevovat chorvatské národní sebeuvědomení a patriotismus, což byl zřejmě následek staletí existence pod nadvládou jiných mocností. Významným se v této souvislosti stal především oblíbený vojenský velitel z Krajiny Josip Jeláčić, který byl zvolen chorvatským bánem. Přestože přísahal věrnost Habsburkům, stal se hlavním představitelem národněobrozeneckého hnutí, které se silně prosazovalo především v oblasti kulturní a jazykové. Ve stejné době vznikla podobná hnutí i v Srbsku a Slovinsku a společně vedla k založení panslovanského hnutí usilujícího o sjednocení jižních Slovanů.
1. a 2. světová válka
Jedním z důsledků 1. světové války byl rozpad habsburské monarchie. To poskytlo skvělou příležitost pro uvedení myšlenek panslovanského hnutí do praxe a hned v roce 1918 došlo k založení království Srbů, Chorvatů a Slovinců (po roce 1930 označovaného jako Jugoslávie). Chorvaté do svazku vkládali přílišné naděje a brzy zjistili, že navzdory oficiálním proklamacím o jednotě a očekávaném volné federálním uspořádání se skutečná moc přesunula do Bělehradu.
Když do Chorvatska v dubnu 1939 vstoupili Němci, vzniklou situaci dokázali využít extremističtí členové Strany ustašovců pod vedením Ante Paveliće, kteří napomohli ustanovení loutkového nacistického státu. Příklonem k nacismu se v mnoha Chorvatech projevili temné stránky lidské povahy - Pavelićse svými nohsledy založil v Jasenovaci koncentrační tábor k likvidaci Srbů, Židů a jiných tzv. nežádoucích elementů. Tato smutná kapitola chorvatské historie skončila v roce 1945, kdy Titovy komunistické partyzánské oddíly převzaly moc nad Jugoslávií a zmasakrovaly tisíce ustašovců a kolaborantů.
Titovo Chorvatsko
Předseda Komunistické strany a prezident Jugoslávie Tito (vlastním jménem Josip Broz, 1892-1980) byl původem Chorvat. V čele země vládl 40 let pevnou rukou a chorvatský nacionalismus potlačoval stejně jako separatistické tendence v Bosně, Srbsku a Kosovu. To, že se separatismus navenek neprojevoval, však neznamenalo, že by neexistoval. Od 60. let 20. století v Chorvatsku rostla nespokojenost, protože masová turistika začala vytvářet devizové příjmy, které však z chorvatského pobřeží odtékaly přímo do centrálního rozpočtu v Bělehradě.
Tato nespokojenost přispěla ke snahám o větší samosprávu, které se projevily v době tzv. chorvatského jara. Někteří reformní politici a intelektuálové tehdy požadovali uznání chorvatštiny jako jazyka odlišného od srbštiny. Chorvatská liga komunistů se rozdělila na ty, kteří si přáli zachovat stávající stav, a na ty, kteří usilovali o větší autonomii. Toto napětí vedlo začátkem 70. let 20. století ke studentským bouřím. Tito si uvědomil, že chorvatské jaro ohrožuje jednotnost Jugoslávie, a proto proti němu zakročil. Prosinec 1971 tak byl znamení propouštění rezignací - jak dobrovolných, tak vynucených.
Začátek války
Tito sice úspěšně potlačoval etnickou rivalitu uvnitř Jugoslávie, ale nepodařilo se mu vychovat si vhodného nástupce. Po jeho smrti v roce 1980 vzniklo mocenské vakuum a prezidentský úřad postupně zastávali zástupci jednotlivých republik. Následná nestabilita nakonec vedla k balkánským válkám v 90. letech.
Uprostřed politické vřavy a tahanic začal myšlenky srbského nacionalismu hlásat tehdy málo známy srbský politik Slobodan Milošević, který dal brzy najevo, že klidný rozpad Jugoslávie nepřichází v úvahu. Když se ve Slovinsku a Chorvatsku začalo prosazovat hnutí usilující o nezávislost, mnozí Srbové, včetně Miloševiće, si uvědomili, že společná Jugoslávie už nemá budoucnost, a oživili myšlenku tzv. velkého Srbska, které mělo zahrnovat i území patřící ostatním státům bývalé Jugoslávie.
Napětí kulminovalo v červnu 1991, kdy Slovinsko a Chorvatsko vyhlásily nezávislost. V čele nové Chorvatské republiky stanul bývalý Jugoslávský generál Franjo Tudjman. OSN však nezávislost Chorvatska neuznala. Chorvatští Srbové se postavili na stranu silné jugoslávské armády a přispěli k odtržení jimi obývaných území a jejich začlenění do velkého Srbska.
Válka
Od června 1991 boje rychle eskalovaly. Povstalecká srbská armáda využily své vojenské převahy nad špatně vyzbrojenými Chorvatskými policejními jednotkami a etnicky vyčistily celé oblasti Chorvatska. Milošević předpokládal, že Srbové dosáhnou rychlého vítězství dříve, než se do konfliktu zapojí mezinárodní společenství. Rychlý postup Srbů ve středním Chorvatsku byl ale zastaven ve Slavonii hrdinnými obránci Vukovaru. Toto město u hranice se Srbskem jugoslávská armáda obléhala takřka se středověkou urputností. Město bylo vystaveno silnému dělostřeleckému ostřelování a leteckým náletům. Příklad Vukovaru později následoval Dubrovník, a obě města se tak stala symbolem vlastneckého odporu Chorvatů.
Vukovar nakonec padl a Srbové při svém tažení Chorvatskem napáchali další válečná zvěrstva. Hlavní město Záhřeb se však nikdy nedostalo do přímého ohrožení. Vojenský postup srbských jednotek se brzy zpomalil, neboť Chorvatům se podařilo získat vojenské vybavení a lépe zorganizovat obranu. Na jaře roku 1992 nezávislost Chorvatska jednostranně uznalo Německo a po mezinárodních jednáních došlo k rozmístění sil OSN, které mezi oběma znesvářenými stranami vytvořily nárazníkovou zónu.
Mírová dohoda zakonzervovala stávající bojové linie a přislíbila návrat ztracených území zpět pod chorvatskou správu. S nejasnými časovými horizonty takového postupu se ale Tudjman nemohl spokojit. V době kdy povstalečtí Srbové ztratili podporu jugoslávské armády, pokračoval ve vyzbrojování svých jednotek a v roce 1995 spustil ofenzivní operace "Blesk" (květen) a "Bouře" (srpen). To pochopitelně vzbudilo velkou nevoli OSN, ale Chorvatům se podařilo získat zpět většinu Srby osídlených území, o které přišli na začátku války. V roce 1998 se Chorvatsku na základě tzv. smlouvy z Erdutu vrátily i poslední části slavonského území včetně zničeného Vukovaru. To znamenalo konec války.
Poté co byl v Hágu ustanoven mezinárodní tribunál pro válečné zločiny v bývalé Jugoslávii, byl Milošević s několika dalšími pachateli zvěrstev pohnán k odpovědnosti. Mezi obviněnými byli i chorvatští vojenští velitelé, kteří řídili operaci Bouře. Jejich obvinění z válečných zločinů mnohé Chorvaty pobouřilo, ale země postupem času začala s mezinárodním tribunálem spolupracovat a vojenské velitele vydala trestnímu stíhání.
Současnost
Chorvatsko si coby jeden z nejmladších evropských států vydobylo místo na mapě světa, k čemuž významně dopomohly úspěchy jeho sportovců. Památné bylo třetí místo národního fotbalového týmu na mistrovství světa ve Francii v roce 1998 a první výhra nenasazeného hráče ve Wimbledonu, jíž se proslavil Goran Ivanišević v roce 2001. Jen o rok později získala na zimních olympijských hrách v Salt Lake City sjezdařka Janica Kostelićová pro svou zemi první tři zlaté medaile, k nimž ještě přidala jedno olympijské stříbro.
Prosazení Chorvatska v politice a ekonomice však bylo mnohem pomalejší, z části i z toho důvodu, že pravicová politika a drsný politický styl Franjo Tudjmana pověsti země v zahraničí příliš neprospěly. Po Tudjmanově smrti v roce 1999 bylo Chorvatsko s otevřenou náručí přijato zpět do mezinárodního společenství a do země začaly proudit zahraniční investice. Nová vláda prokázala odhodlání vylepšit obraz chorvatska plnou spolupráci s mezinárodním tribunálem pro válečné zločiny.
Válka v Chorvatsku je už dávno minulostí a turisté do této krásné země přijíždějí po statisících. Směřují hlavně na jadranské pobřeží, kde se turistický ruch a infrastruktura rozvíjejí rychlým tempem.
Historické mezníky
30 000 př. n. l. --- Svědectví o prehistorickém osídlení Chorvatska je existence tzv. "krapinského člověka".
1 000 př. n. l. --- Oblast Balkánu osídlují Ilyrské kmeny.
229 př. n. l. - 600 n. l. ---Území patří k římské posléze Byzantské říši.
925 --- Prvním králem nezávislého Chorvatska se stává Tomislav.
1102 --- Smlouvou Pacta Conventa přebírá kontrolu nad územím Chorvatska Uhersko.
20. léta 15. stol. --- Velká část chorvatského pobřeží se dostává pod správu benátské republiky.
1797 --- Benátskou republiku poráží Napoleon.
1918 --- Vyhlášeno království Srbů, Chorvatů a Slovinců.
1929 --- Pod vedením Ante Paveliće vznikají fašistické oddíly ustašovců.
1939 --- Invaze Německa. Ustašovci zakládají nezávislý stát Chorvatsko (NDH).
květen 1945 --- Titovi partyzáni vstupují do Záhřebu, čímž začíná vláda komunistů. Ministerským předsedou nové Jugoslávské federativní
republiky je zvolen Tito.
1953 --- Tito se stává prezidentem.
60. léta 20. stol. --- Touha po nezávislosti se projevuje tzv. chorvatským jarem.
1980 --- Po Titově smrti vzniklo mocenské vakuum.
1990 --- Po buřičské cestě do Kosova začíná vzestup Slobodana Miloševiće.
26. června 1991 --- Prohlášení nezávislosti. Chorvatští Srbové se s pomocí Srbska a podporou mocné jugoslávské armády stavějí na odpor. Začíná válka.
18. listopad 1991 --- Dobytí Vukovaru pro Chorvatsko představuje nejhorší den války.
leden 1992 --- OSN vyjednává příměří.
1995 --- Chorvatské ofenzivy "Blesk" (květen) a "Bouře" (srpen) vedou k dobytí větší části odtržených srbských oblastí.
1998 --- Díky OSN se pod chorvatskou správu vrací poslední okupované oblasti.
10. prosinec 1999 --- Úmrtí prezidenta Tudjmana.
leden 2000 --- Vládnoucí strana HDZ přichází o moc. Nástup liberálnější vlády.
2003 --- Chorvatsko podává přihlášku ke vstupu do EU.
Prehistorické časy
Nález tzv. "krapinského člověka" a jeho neandrtálských soukmenovců v kraji Zagorje v 19. století je důkazem, že chorvatské území bylo osídleno už v době asi 30 000 let př. n. l. Místo nálezu na návrší nedaleko městečka Krapina je jednou z nejdůležitějších prehistorických archeologických lokalit v Evropě. Podél chorvatského pobřeží také existují stopy po osídlení z doby 20 000 let př. n. l.
Řekové, Římané a Byzantci
V době příchodu Řeků na ostrov Vis ve 4. století př. n l. obývaly pobřežní území a přilehlé vnitrozemské oblasti kmeny Ilyrů. Od roku 229 př. n. l. začali do této oblasti pronikat Římané, kteří si rychle podrobili velkou část země. Začali s výstavbou silnic a zakládáním měst podle římského modelu. Z této doby například pochází amfiteátr v Pule nebo Diokleciánův palác ve Splitu. S původními římskými památkami se lze dodnes setkat v řadě míst celé země.
Římané území dnešního Chorvatska ovládali až do pádu západní části říše římské v 5. století. Po nich Chorvatsko na krátkou dobu získali Ostrogóti, než moc nad Istrií a Dalmácií přešla do rukou Byzantské říše. Její vláda však z důvodu neustálých útoků od ilyrských a avarských kmenů nebyla nikdy tak pevná jako v průběhu několika prvních staletí nadvlády Římské říše.
Amfiteátr v Pule
Chorvatští králové
Slovanský kmen Chorvatů přišel na Balkán z původní slovanské pravlasti v době stěhování národů spolu s kmeny Slovinců a Srbů. S rostoucím počtem nově příchozích Chorvatů rostl i jejich vliv, který kulminoval v osobě legendárního krále Tomislava, jenž v roce 925 porazil Uhry a Benátčany a položil základy chorvatské státnosti. Po smrti Tomislava v roce 928 nastoupila na trůn postupně celá řada různých králů, ale žádný z nich se už nestal národním hrdinou.
V tomto období se začali Chorvaté obracet ke křesťanství. Uznání jejich království papežem v 9. století znamenalo jejich příklon k západnímu nikoliv k východnímu křesťanství. Slovanský biskup Grgur z Ninu se sice pokoušel o založení národní chorvatské církve se slovanskou liturgií a vlastním písmem - hlaholicí, ale jeho snahy byly z Říma potlačeny.
Ve středu zájmu Uherska a Benátek
Smlouvou Pacta Conventa z roku 1102 připadla nadvláda nad většinou Chorvatska Uhrům, i když Chorvatům byla v rámci personální unie přiznána určitá míra autonomie - měli vlastního zástupce i sněm. Tato situace trvala tři století. Po celou tuto dobu pro zemi představovala hrozbu Otomanská říše na východě. Obavy z tureckých nájezdníků vedly Uhry k vybudování série opevnění v hornatém chorvatském vnitrozemí, která měla zemi chránit před útoky muslimů. Tato opevnění nakonec náporům odolala, i když se mnohokrát zdálo, že Turci obranný val prolomí.
Uhersku tedy připadala větší část chorvatského vnitrozemí. Naopak přímořských oblastí se zmocnily Benátky, které nad nimi převzali kontrolu v roce 1420. Jedním z mála míst, které si zachovalo nezávislost, byl Dubrovník. Benátčané, podobně jako před staletími Římané, ovlivnili architekturu a urbanismus a stopy jejich vlivu jsou dodnes patrné v mnoha městech podél celého chorvatského pobřeží, kde se setkáte s benátskými opevněními, výstavnými paláci a elegantními zvonicemi. Benátská nadvláda poněkud představovala volnější svazek - Benátčané neusilovali ani tak o získání nových území a nadvládu nad nimi, jako o zajištění obchodních cest. Neustálé nebezpečí pro ně představovaly nejen turecké nájezdy, ale také nechvalně proslulí Senjští piráti.
Konec benátské republiky
Éra benátské republiky se v 18. století chýlila ke konci, a to především přičiněním Francouzů. V roce 1797 získal benátské državy na chorvatském pobřeží jako válečnou kořist Napoleon. Ze svých ilyrských provincií se však neradoval dlouho, neboť po jeho porážce Rusy v památné zimě 1812-13 připadly Rakousko-Uhersku. Tato skutečnost byla stvrzena tzv. Vídeňskou smlouvou v roce 1815.
V 1. polovině 19. století se začalo projevovat chorvatské národní sebeuvědomení a patriotismus, což byl zřejmě následek staletí existence pod nadvládou jiných mocností. Významným se v této souvislosti stal především oblíbený vojenský velitel z Krajiny Josip Jeláčić, který byl zvolen chorvatským bánem. Přestože přísahal věrnost Habsburkům, stal se hlavním představitelem národněobrozeneckého hnutí, které se silně prosazovalo především v oblasti kulturní a jazykové. Ve stejné době vznikla podobná hnutí i v Srbsku a Slovinsku a společně vedla k založení panslovanského hnutí usilujícího o sjednocení jižních Slovanů.
1. a 2. světová válka
Jedním z důsledků 1. světové války byl rozpad habsburské monarchie. To poskytlo skvělou příležitost pro uvedení myšlenek panslovanského hnutí do praxe a hned v roce 1918 došlo k založení království Srbů, Chorvatů a Slovinců (po roce 1930 označovaného jako Jugoslávie). Chorvaté do svazku vkládali přílišné naděje a brzy zjistili, že navzdory oficiálním proklamacím o jednotě a očekávaném volné federálním uspořádání se skutečná moc přesunula do Bělehradu.
Když do Chorvatska v dubnu 1939 vstoupili Němci, vzniklou situaci dokázali využít extremističtí členové Strany ustašovců pod vedením Ante Paveliće, kteří napomohli ustanovení loutkového nacistického státu. Příklonem k nacismu se v mnoha Chorvatech projevili temné stránky lidské povahy - Pavelićse svými nohsledy založil v Jasenovaci koncentrační tábor k likvidaci Srbů, Židů a jiných tzv. nežádoucích elementů. Tato smutná kapitola chorvatské historie skončila v roce 1945, kdy Titovy komunistické partyzánské oddíly převzaly moc nad Jugoslávií a zmasakrovaly tisíce ustašovců a kolaborantů.
Titovo Chorvatsko
Předseda Komunistické strany a prezident Jugoslávie Tito (vlastním jménem Josip Broz, 1892-1980) byl původem Chorvat. V čele země vládl 40 let pevnou rukou a chorvatský nacionalismus potlačoval stejně jako separatistické tendence v Bosně, Srbsku a Kosovu. To, že se separatismus navenek neprojevoval, však neznamenalo, že by neexistoval. Od 60. let 20. století v Chorvatsku rostla nespokojenost, protože masová turistika začala vytvářet devizové příjmy, které však z chorvatského pobřeží odtékaly přímo do centrálního rozpočtu v Bělehradě.
Tato nespokojenost přispěla ke snahám o větší samosprávu, které se projevily v době tzv. chorvatského jara. Někteří reformní politici a intelektuálové tehdy požadovali uznání chorvatštiny jako jazyka odlišného od srbštiny. Chorvatská liga komunistů se rozdělila na ty, kteří si přáli zachovat stávající stav, a na ty, kteří usilovali o větší autonomii. Toto napětí vedlo začátkem 70. let 20. století ke studentským bouřím. Tito si uvědomil, že chorvatské jaro ohrožuje jednotnost Jugoslávie, a proto proti němu zakročil. Prosinec 1971 tak byl znamení propouštění rezignací - jak dobrovolných, tak vynucených.
Začátek války
Tito sice úspěšně potlačoval etnickou rivalitu uvnitř Jugoslávie, ale nepodařilo se mu vychovat si vhodného nástupce. Po jeho smrti v roce 1980 vzniklo mocenské vakuum a prezidentský úřad postupně zastávali zástupci jednotlivých republik. Následná nestabilita nakonec vedla k balkánským válkám v 90. letech.
Uprostřed politické vřavy a tahanic začal myšlenky srbského nacionalismu hlásat tehdy málo známy srbský politik Slobodan Milošević, který dal brzy najevo, že klidný rozpad Jugoslávie nepřichází v úvahu. Když se ve Slovinsku a Chorvatsku začalo prosazovat hnutí usilující o nezávislost, mnozí Srbové, včetně Miloševiće, si uvědomili, že společná Jugoslávie už nemá budoucnost, a oživili myšlenku tzv. velkého Srbska, které mělo zahrnovat i území patřící ostatním státům bývalé Jugoslávie.
Napětí kulminovalo v červnu 1991, kdy Slovinsko a Chorvatsko vyhlásily nezávislost. V čele nové Chorvatské republiky stanul bývalý Jugoslávský generál Franjo Tudjman. OSN však nezávislost Chorvatska neuznala. Chorvatští Srbové se postavili na stranu silné jugoslávské armády a přispěli k odtržení jimi obývaných území a jejich začlenění do velkého Srbska.
Válka
Od června 1991 boje rychle eskalovaly. Povstalecká srbská armáda využily své vojenské převahy nad špatně vyzbrojenými Chorvatskými policejními jednotkami a etnicky vyčistily celé oblasti Chorvatska. Milošević předpokládal, že Srbové dosáhnou rychlého vítězství dříve, než se do konfliktu zapojí mezinárodní společenství. Rychlý postup Srbů ve středním Chorvatsku byl ale zastaven ve Slavonii hrdinnými obránci Vukovaru. Toto město u hranice se Srbskem jugoslávská armáda obléhala takřka se středověkou urputností. Město bylo vystaveno silnému dělostřeleckému ostřelování a leteckým náletům. Příklad Vukovaru později následoval Dubrovník, a obě města se tak stala symbolem vlastneckého odporu Chorvatů.
Vukovar nakonec padl a Srbové při svém tažení Chorvatskem napáchali další válečná zvěrstva. Hlavní město Záhřeb se však nikdy nedostalo do přímého ohrožení. Vojenský postup srbských jednotek se brzy zpomalil, neboť Chorvatům se podařilo získat vojenské vybavení a lépe zorganizovat obranu. Na jaře roku 1992 nezávislost Chorvatska jednostranně uznalo Německo a po mezinárodních jednáních došlo k rozmístění sil OSN, které mezi oběma znesvářenými stranami vytvořily nárazníkovou zónu.
Mírová dohoda zakonzervovala stávající bojové linie a přislíbila návrat ztracených území zpět pod chorvatskou správu. S nejasnými časovými horizonty takového postupu se ale Tudjman nemohl spokojit. V době kdy povstalečtí Srbové ztratili podporu jugoslávské armády, pokračoval ve vyzbrojování svých jednotek a v roce 1995 spustil ofenzivní operace "Blesk" (květen) a "Bouře" (srpen). To pochopitelně vzbudilo velkou nevoli OSN, ale Chorvatům se podařilo získat zpět většinu Srby osídlených území, o které přišli na začátku války. V roce 1998 se Chorvatsku na základě tzv. smlouvy z Erdutu vrátily i poslední části slavonského území včetně zničeného Vukovaru. To znamenalo konec války.
Poté co byl v Hágu ustanoven mezinárodní tribunál pro válečné zločiny v bývalé Jugoslávii, byl Milošević s několika dalšími pachateli zvěrstev pohnán k odpovědnosti. Mezi obviněnými byli i chorvatští vojenští velitelé, kteří řídili operaci Bouře. Jejich obvinění z válečných zločinů mnohé Chorvaty pobouřilo, ale země postupem času začala s mezinárodním tribunálem spolupracovat a vojenské velitele vydala trestnímu stíhání.
Současnost
Chorvatsko si coby jeden z nejmladších evropských států vydobylo místo na mapě světa, k čemuž významně dopomohly úspěchy jeho sportovců. Památné bylo třetí místo národního fotbalového týmu na mistrovství světa ve Francii v roce 1998 a první výhra nenasazeného hráče ve Wimbledonu, jíž se proslavil Goran Ivanišević v roce 2001. Jen o rok později získala na zimních olympijských hrách v Salt Lake City sjezdařka Janica Kostelićová pro svou zemi první tři zlaté medaile, k nimž ještě přidala jedno olympijské stříbro.
Prosazení Chorvatska v politice a ekonomice však bylo mnohem pomalejší, z části i z toho důvodu, že pravicová politika a drsný politický styl Franjo Tudjmana pověsti země v zahraničí příliš neprospěly. Po Tudjmanově smrti v roce 1999 bylo Chorvatsko s otevřenou náručí přijato zpět do mezinárodního společenství a do země začaly proudit zahraniční investice. Nová vláda prokázala odhodlání vylepšit obraz chorvatska plnou spolupráci s mezinárodním tribunálem pro válečné zločiny.
Válka v Chorvatsku je už dávno minulostí a turisté do této krásné země přijíždějí po statisících. Směřují hlavně na jadranské pobřeží, kde se turistický ruch a infrastruktura rozvíjejí rychlým tempem.
Historické mezníky
30 000 př. n. l. --- Svědectví o prehistorickém osídlení Chorvatska je existence tzv. "krapinského člověka".
1 000 př. n. l. --- Oblast Balkánu osídlují Ilyrské kmeny.
229 př. n. l. - 600 n. l. ---Území patří k římské posléze Byzantské říši.
925 --- Prvním králem nezávislého Chorvatska se stává Tomislav.
1102 --- Smlouvou Pacta Conventa přebírá kontrolu nad územím Chorvatska Uhersko.
20. léta 15. stol. --- Velká část chorvatského pobřeží se dostává pod správu benátské republiky.
1797 --- Benátskou republiku poráží Napoleon.
1918 --- Vyhlášeno království Srbů, Chorvatů a Slovinců.
1929 --- Pod vedením Ante Paveliće vznikají fašistické oddíly ustašovců.
1939 --- Invaze Německa. Ustašovci zakládají nezávislý stát Chorvatsko (NDH).
květen 1945 --- Titovi partyzáni vstupují do Záhřebu, čímž začíná vláda komunistů. Ministerským předsedou nové Jugoslávské federativní
republiky je zvolen Tito.
1953 --- Tito se stává prezidentem.
60. léta 20. stol. --- Touha po nezávislosti se projevuje tzv. chorvatským jarem.
1980 --- Po Titově smrti vzniklo mocenské vakuum.
1990 --- Po buřičské cestě do Kosova začíná vzestup Slobodana Miloševiće.
26. června 1991 --- Prohlášení nezávislosti. Chorvatští Srbové se s pomocí Srbska a podporou mocné jugoslávské armády stavějí na odpor. Začíná válka.
18. listopad 1991 --- Dobytí Vukovaru pro Chorvatsko představuje nejhorší den války.
leden 1992 --- OSN vyjednává příměří.
1995 --- Chorvatské ofenzivy "Blesk" (květen) a "Bouře" (srpen) vedou k dobytí větší části odtržených srbských oblastí.
1998 --- Díky OSN se pod chorvatskou správu vrací poslední okupované oblasti.
10. prosinec 1999 --- Úmrtí prezidenta Tudjmana.
leden 2000 --- Vládnoucí strana HDZ přichází o moc. Nástup liberálnější vlády.
2003 --- Chorvatsko podává přihlášku ke vstupu do EU.
Mapa stránek